Naše putování do minulosti asi nemůžeme zahájit na lepším místě. Rok 1986 – rok, který změnil (thrash) metal. Ojedinělé místo v čase, které potká hudební průmysl bez nadsázky jednou za několik dekád. Těžko říct, co tou dobou poletovalo kalifornským vzduchem, jedno je ale jisté – mladé muzikanty to motivovalo k naprosto unikátním výkonům a popření všech pravidel o tom, která muzika má a nemá šanci na úspěch. Nejkrásnější období více jak čtyřicetileté metalové historie otevírá své brány. Vyberte s námi nejlepší thrash metalovou desku roku 1986!
Místo činu: 1986
Kde ale hledat příčiny masivního úspěchu v té době ještě velmi mladého metalového subžánru? Základem je pochopitelně kvalitní, mladá a dravá muzika, tím se ale ostatně mohly chlubit další kvanta tehdejších kapel, z nichž se kýženého uznání dostalo pouze několika málo z nich. Čím tedy právě thrash dosáhl receptu na úspěch? Pokud v historii muziky existuje zaručená cestička k posluchačské podpoře, je to revolta, vymezení se proti aktuálnímu řádu a narušení jeho pravidel. V době, kdy byla hard rocková hudba synonymem pompéznosti a teatrálních výsřelků, přišla parta mladíků s naprosto opačným přístupem – k destrukci okolí nepotřebovali stříkající krev ani make-up, stačily jim jejich nástroje, vagón energie a řízný riff. Snaha najít nejlepší riff následně definovala celý život jedné metalové generace. Zatímco heavy metal vybízel k nevěřícnému zírání na dokonalé performance muzikantů, thrash metal vás nutil vzít do ruky kytaru a utíkat do garáže. A tato snaha jednoznačně nesla ovoce. Iron Maiden dokázali sice svá alba dostávat na vrchol britských prodejních hitparád už dříve, opravdový potenciál pro masivní expanzi metalu předvedl ale až thrash.
A tak se stalo, že jeden jediný rok přinesl metalu hned tři desky, jež bez nadsázky můžeme zařadit (minimálně) do TOP desítky tvrdě rockových alb všech dob. Metallica potvrdila status nastupujících megahvězd opusem „Master of Puppets“, Slayer si vybrali svůj nejsilnější moment s „Reign in Blood“ a Dave Mustaine vyslal do boje druhou řadovku svých Megadeth nazvanou „Peace Sells… but Who’s Buying?“. Pojítko všech tří alb? Kromě samotného faktu, že jde o nejčistší esenci thrash metalu, je to úsilí hrát rychle a s maximální kuráží. Stačí se podívat na skromnou stopáž všech tří desek, která u Slayer a Megadeth osciluje okolo dnes těžko představitelné hranice třiceti minut na album, a dokonce i Metallica, známá svou tendencí natahovat i nemožné, vměstnala délku Pána loutek pod hranici jedné hodiny (od té doby Metallica nevydala kratší album). Ano, asi se shodneme na tom, že podobné upřednostňování kvality před kvantitou by všem zmíněným slušelo i dnes. Ale to je na jiné povídání. My zůstáváme pevně v roce 1986, kdy bylo vše zalito sluncem a kvalitní desky jste mohli přehazovat na dvorku vidlemi.
Pojďte s námi vybrat krále králů. O post nejlepšího thrash metalového alba roku 1986 se ucházejí tito bijci:
Metallica – Master of Puppets
Kdo v roce 1984 slyšel „Ride The Lightning“, musel tušit, že v této kapele dřímá velkolepý potenciál. Ten došel svého naplnění právě na řadové trojce “ Master of Puppets“. Populární deska se stala vrcholným představitelem agresivního metalu s přesahem, jemuž nejsou cizí vážná témata ani písně, které – spíš než krátký hudební útvar – připomínají dokonale vystavěné a do slov a akordů převedené minipříběhy. Možná je to nejpomalejší thrash, jaký kdy uslyšíte. Zároveň ale nabízí melodie, o nichž si zbytek scény může nechat jenom zdát.
Slayer – Reign In Blood
„Je to nejvrdší album všech dob,“ píše britský Kerrang! magazín. „Nejlepší tvrdá deska poslední dvacetiletky,“ spokojeně přitakává Metal Hammer. Abyste na svou adresu získali během hudebně geniálních osmdesátek podobná superlativa, musíte mít buďto nadpřirozené schopnosti, nebo být prostě Slayer. Maximální rychlost a maximální kontroverze (texty týkající se nacistické tematiky, problémy s obálkou) vystavěly „Reign In Blood“ pomník, jemuž není rovno. Nemluvě o tom, že úvodní riff hymny „Raining Blood“ musí poslat do kolen i ty, kteří o Slayer nikdy neslyšeli. Ehm, někdo takový existuje?
Megadeth – Peace Sells… but Who’s Buying?
Jasně, Megadeth si na svůj absolutní majstrštyk počkali až do začátku 90. let, kdy vydali legendární „Rust In Peace“, už druhá řadovka „Peace Sells… but Who’s Buying?“ ale jasně demonstrovala, co můžeme od zrzka s problematickým vztahem k Metallice očekávat. Megadeth vydali velmi soustředěně působící nahrávku, která, vedle všech klasických thrashových atributů, jakými jsou rychlost a uši trhající riffy, vyniká svou skladatelskou vyspělostí a bezchybnými hráčskými výkony. Kapela vytvořila zlatou střední cestu pro ty, jejichž srdce nezvládají extrémní vibrace Slayer, ale jsou naopak příliš cyničtí na občas sladkobolně působící kompozice Metallicy.
Zasluhují zmínku
- Sepultura – Morbid Visions: Pod death metalovými vlivy začala v Brazílii ožívat bestie, jež o pár let později diktovala thrashové trendy
- Kreator – Pleasure To Kill: Vrcholný počin nejvlivnější a nejúspěšnější evropské thrash metalové kapely všech dob
- Morbid Angel – Abominations of Desolation: Neprávem přehlížená okultní klasika, která byla oficiálně vydána až v roce 1991
Tento článek vyšel přesně rok po smrti kytaristy Slayer Jeffa Hannemana. Nechť náš padlý hrdina odpočívá v pokoji.