Aerodrome Festival 2014: dějství druhé, dějství červené. Na stejném místě, kde před pár týdny nostalgicky bilancovali Limp Bizkit a moderní vzezření rocku prezentovali Avenged Sevenfold, se v úterý 8. července představila legenda vůbec největší. Metallica jako jediná metalová kapela přerostla svůj žánr a deštěm mohutně bičované Praze jasně ukázala, že i po třiceti letech na scéně má lačnému posluchači stále co nabídnout.
Když se metalista procházel v úterý Prahou, muselo ho hřát u srdce. Mezi agilními japonskými turisty, důležitě se tvářícími byznysmeny a pobudy všeho druhu se v jejích ulicích totiž vyjímala skupina nejdůležitější – do černého odění fanoušci Metallicy, pro něž nebyl problém – soudě dle různorodé jazykové směsice – kvůli svým favoritům procestovat i celý kontinent. Metallica je zkrátka institucí, která už drahnou řadu let nemá škarohlídům co dokazovat. O to více těší fakt, že se o to stále pokouší.
I proto na aktuální turné vyrazila s na první pohled inovativním konceptem „By Request“, zajišťujícím posluchačům naprostou svobodu při výběru skladeb do finální podoby koncertního setlistu kapely. Nechme stranou fakt, že Metallica není zdaleka prvním umělcem, který s tímto nápadem přišel, a to dokonce ani na poli metalové scény. Podstatně horší už to je, bavíme-li se o smysluplnosti celého projektu, který pozbývá v modelu, kdy do něj umožníte přístup kompletnímu porfoliu největších hitů kapely (ergo to, co Metallica hrává na koncertech běžně), jakéhokoliv smyslu. Jakmile totiž necháte „řadového konzumenta“ vybírat mezi cestou překvapení s nepředvídatelnými výsledky a variantou osvědčené klasiky, hádejte, po čem naprostá majorita sáhne. Přesně to se bohužel stalo i Metallice, a tak nás čekal poměrně standardní nášup kvalitního, leč v live podobě trochu zkostnatělého materiálu, jenž na papíře postrádal auru neviděného. O kýžený moment překvapení se tak musela postarat až matička příroda.
A nezaprší a nezaprší…
Kdo neměl pláštěnku… tomu to mohlo být úplně jedno, jelikož pláštěnkáři nevyšli z ukrutného lijáku, spustivšího symbolicky s nástupem hlavních hvězd večera na pódium, o mnoho lépe. Silné provazy vody skrápěly nejenom publikum, ale i samotné muzikanty, a ačkoliv si papa Hetfield zprvu z deště utahoval, když mu službu vypověděla celá jedna sekce světelných projekcí a nebozí bedňáci nestíhali vymetat vodu z pódia, určitě mu na chvíli zatrnulo. Ne však natolik, aby se svou družinou nepředváděl velmi nadstandardní koncertní výkon, jehož byl déšť nečekaným katalyzátorem – jako by totiž ve všech sepnul společné vědomí a touhu bouřit na zemi silněji, než tomu činila obloha.
Po stopách Alice In Chains
Dunivá óda na vnitřní rozervanost – to jsou Alice in Chains. Pokud vám tato slova příliš nekorespondují s uvolněným festivalovým nábojem, nejste sami. AiC by se určitě cítili lépe v uzavřeném a jaksepatří potemnělém prostoru, i přesto jejich bezmála hodinové vystoupení zanechalo jednoznačně pozitivní dojmy. Pravda, Williama DuValla i přes snaživý výkon ve starších písních zastiňuje nezdolný Layne Staley, vše ale vyvažuje aktuální repertoár, který zní v live podání naprosto fenomenálně. Chceme sólový koncert!
(zdroj fotek: festivaly.poslouchej.net)
Legendární plejáda hitů, v čele s pojmy jako Master of Puppets, Battery, Enter Sandman či Sad But True, se tak dočkala náležitých ovací. Ty získaly na intenzitě zejména s blížícím se koncem, kdy publikum rozpumpovala nejdříve skočná Whiskey In The Jar a následně i pod kůži se zařezávající St. Anger, která potvrdila, že je – minimálně v tuzemsku – vnímána jako jedna z nejlepších novodobých skladeb kapely. Poměrně jistým dojmem působila také zbrusu nová záležitost „Lords of Summer“, ačkoliv víc než komplexní umělecký výtvor stále připomíná uhlazený slepenec několika povedených riffů.
>> BYLI JSME TAM: GALERIE FOTEK <<
Zmínku určitě zaslouží také krystalicky vypulírovaná zvuková stránka a mnohdy uhrančivá pódiová prezentace – vojenský marš na pozadí obrovských obrazovek a laserová show rezonující mezi oblaky páry během procítěné One zůstanou zafixovány v paměti mnoha fanoušků ještě dlouho. Stejně tak balónkové párty finále v pozadí hymny Seek & Destroy, jímž Metallica vysekla poklonu všem na kost promoklým, ale nadmíru šťastným příznivcům, kteří se rozhodli vyrazit na pražské Výstaviště. Jako malý bonbónek na úplný závěr si pak Lars Ulrich nechal potěšující ujištění, že lídři velké thrashové čtyřky u nás rozhodně nejsou naposledy.
Metallica nepodala strhující výkon, k bohatému uspokojení pětadvacítky tisícovek lidí ji však stačilo lety prověřené know how, velmi přívětivé vystupování a trocha pomoci shůry. A kdo jiný by měl ostatně mít nečekaná přírodní privilegia, když ne největší metalová kapela všech dob?
Mistr Hetfield dokonale bavil diváky