Dost bylo rappování, skrečování a houpavých rytmů – nyní je opět čas na pořadnou řezničinu! A nebo snad ne? Soulfly Maxe Cavalery prošli za víc jak dekádu svého působení na hudební scéně značným vývojem a my si v následujících řádcích zkusíme alespoň trochu přiblížit, jak ona evoluce party vedené dredatým pekelníkem s vizáží obyvatele pražského vlakového nádraží vypadala.
Král je mrtev, ať žije král!
Konec jednoho příběhu téměř vždy znamená začátek nějakého nového. Nejinak tomu bylo i v případě neslavného zemětřesení v kádru Sepultury, které tuto brazilskou legendu koncem roku 1996 zanechalo bez jejího hlavního podpůrného bodu, zpěváka a kytaristy Maxe Cavalery. Jenom popisování tohoto incidentu by vystačilo na obsáhlý článek, proto jej raději přeskočíme a vystačíme si s všeobecně známým tvrzením, že s Maxem silně otřáslo úmrtí jeho nevlastního syna Dany Wellse, a když se navíc dozvěděl o tendencích svých spoluhráčů vyhodit manažerku kapely Glorii Bujnowski (shodou okolností Maxova manželka aneb za vším hledej ženu), poslal své kamarády a bratra Igora k šípku. Konec Sepultury je nesmírně komplikované a i po těch letech stále velmi ožehavé téma. Jak to skutečně bylo? Kam by se Sepultura nebýt odchodu Cavalery dostala? Má současná sestava, ve které už nepůsobí ani Maxův bratr Igor, vůbec právo nosit původní jméno kapely? Jak vidíte, opravdu bude lepší, když půjdeme dál..
Max Cavalera, to totiž není žádné ořezávátko, a když opustil Sepulturu, rozhodně neměl v úmyslu odjet se svým nově nabytým měním relaxovat kdesi do Karibiku (a že to tehdy klidně mohl udělat). Pocit křivdy i bolest ze ztráty milované osoby, to vše Maxovi posloužilo jako hnací motor během tvorby zbrusu nového projektu, jenž měl navázat na megaúspěch Sepultury. Nebyl to jednoduchý cíl, ale pokud chtěl brazilský kralevic svým bývalým spoluhráčům ukázat ten největší prostředníček, jaký kdy viděli, v podstatě mu ani nic jiného nezbývalo. Když mu navíc vyjádřilo plnou podporu vydavatelství Roadrunner Records a bez okolků odkoplo zbytek Sepultury na dlažbu, bylo jasno – král je mrtev, ať žijí Soulfly!
Počátky Soulfly
Max měl tedy jméno a zároveň i důležité zázemí u vydavatelství, nyní už jenom potřeboval trochu té mladé krve k obsazení ostatních nástrojů a mohlo se z vesela začít nahrávat. Nebyl by to Max, kdyby dokonale nevyužil tehdejší situace na hudebním trhu, kde zažíval své nejsilnější časy proud, který zde v poslední době zmiňujeme podezřele často, tedy nu metal. Neváhal proto a na debutový počin „Soulfly“ z roku 1998 přizval v té době dobře etablovaná jména jako jsou Burton C. Bell, Benji Webbe, Chino Moreno, DJ Lethal či Fred Durst. Jak už výčet hostí naznačuje, o žádnou zběsilou thrash metalovou jízdu skutečně nešlo. Nu metal s prvky brazilského pralesa jednoznačně zabral, a zatímco komerční potenciál Sepultury šel silně do háje, Max si mohl libovat – debut byl totiž jenom v USA oceněn zlatou deskou za prodeje přesahující 500,000 kusů.
Na velmi podobnou notičku hraje také řadová dvojka „Primitive“ z roku 2000, která šla v otázce přizvaných muzikantů ještě dál, a tak na desce téměř nenajdeme píseň, kde by krom Cavalery do mikrofonu nehalekal ještě někdo jiný. Proč také měnit něco, co funguje skvěle – například píseň „Jumpdafuckup“, kde si zahostoval Corey Taylor z maskovaných Slipknot, patří dodnes bez debat k tomu nejlepšímu, co Soulfly kdy poslali na jeden ze svých duhových kotoučů.
>> MAXŮV GANG NA METALSHOPU <<
Pojďme ale o kousek dál, přesněji do roku 2002, který značí příchod řadové trojky. Jednoduše pojmenované album „3“ sice vyloženě nepropadlo, ale oproti svým starším bratříčkům ani příliš nezářilo. Možná i to vedlo Maxe Cavaleru k tomu, aby v roce 2003 vyházel ze Soulfly kompletní hudební ansámbl (jak jde vidět, v Soulfly planují čistě demokratické poměry) a přizval muzikanty nové. Jde o velmi signifikantní moment v kariéře Soulfly, jelikož zatímco do roku 2003 připomínala skupina spíše one-man show Maxe Cavalery, po příchodu trojice Rizzo (kytara), Burns (baskytara) a Nunez (bicí) začala konečně fungovat jako plnohodnotná kapela.
Hudební přelom
Výše vyřčenou tezi jenom potvrzuje dvojice výborných těsně po sobě jdoucích alb „Prophecy“ (2004) a „Dark Ages“ (2005), které znamenají konec jednoho respektive začátek druhého směřování Soulfly. Od „Dark Ages“ jsou totiž Soulfly (po vzoru názvu desky) mnohem přímočařejší, tvrdší a brutálnější. Už to není fúze metalu a džungle, nýbrž nefalšovaná thrash metalová show. Ne každému je pochopitelně podobná transformace po chuti, ale než se motat v bludném kruhu, je lepší uvolit k radikálnímu řezu. Rázné směřování do thrash metalových vod potvrdili Soulfly i se svou předposlední řadovkou „Conquer“ z roku 2008, které je pravděpodobně nejtvrdším zářezem na hudební pažbě Soulfly. Ostatně přívlastky typu „heavy as hell“ nepadaly v recenzích na album jen tak.
A tím se dostáváme do žhavé současnosti, v kalendáři přetáčíme stránky s pořadovou číslovkou 2010 a Soulfly na nás valí další album. Letošní CD „Omen“ by se dalo s přimhouřeným okem přirovnat k desce předcházející, snad jen osekaná stopáž desky naznačuje, že tentokrát se do nástrojů řeže v poněkud rychlejším tempu. Prskalové sice prskají, že Maxova mašina se zasekla kdesi v roce 2005 a od té doby nám repetitivně předhazuje v podstatě to samé, ale podobní potížisté se najdou téměř vždy. My můžeme být rádi, že dredatý Brazilec má všechnu kritiku evidentně na háku a na přesrok jej tu máme s dalším albem. Jestli to bude něco nového, nebo budou prskalové opět ukazovat na rok 2005 a Maxův kolovrátek, to ukáže až čas.
Cavalera a spol. u nás
A co by to bylo za retrospektivu, kdybychom si nakonec neosladili život klasickou Metalshopáckou agitkou. Tak tedy nakupujte ve velkém, ať na toho Cavaleru nemusíme v našem skladu pořád koukat:
