Asi nevyzradíme příliš – a nejspíš ani nikoho nepřekvapíme -, když odhalíme, že nejprodávanější skupinou na Metalshopu jsou Iron Maiden. A kdo taky jiný, kapela, jež s Metallicou dlouhodobě soutěží o post krále metalové popularity, si podobný primát jistě zaslouží. To je nicméně detail, nás budou v rámci retro května zajímat hlavně hudební parametry – a že je v případě kolosu, který vydal jenom během osmdesátek hned 7 fenomenálních desek, opravdu z čeho vybírat! Nuže, vybírejte: Hlasování o nejlepší 80s desku Iron Maiden právě začíná!
Někde zpátky v čase…
… se zrodila konzistence. Známe kapely, které vydaly jednu legendární desku a zbytek kariéry strávily opakovaným vykrádáním sebe samých. Známe kapely, jejichž prvotní úspěch přerostl v těžkou ocelovou kouli, s níž fanoušci a novináři manipulovali tak vychytrale, až se nebohým muzikantům před každým nástupem do studia rozklepala kolena a už nikdy ze sebe nedokázali dostat kýžené maximum. Známe také kapely, které konstantně vypouštějí do ovzduší sračky a svůj obraz zdeformovaly natolik, že už to dnes ani nikomu nepřipadá zvláštní.
A pak jsou tady Iron Maiden – definice konzistentní kvality.
Iron Maiden let osmdesátých, to je naprosto výjimečný fenomén, který nemá v metalových dějinách obdoby. Kapela putovala během jediné desetiletky hned sedmkrát do studia a sedmkrát vyšla z tohoto souboje více a méně šťastných rozhodnutí jako vítěz. Žádné přešlapy nebo výplňková alba, která měla uchlácholit věčně čekající fans a přisypat něco málo do rodinné kasičky. Tady se kopala první liga nejenom na poli kvantity, ale i kvality. Zatímco v USA považovali Iron Maiden pro jejich temné texty a neortodoxně prohnilý zjev maskota Eddieho za satanisty a tamní MTV rotovala jejich klipy ve velmi omezeném množství, Evropa, a tím spíše domovská Velká Británie, prožívala nefalšovanou extázi. A bylo rozhodně proč, podobně velkolepou explozi heavy metalu totiž už nejspíš nikdy nezažijeme, a tak nám nezbývá, než poctivě navštěvovat koncerty (hej, Brno je tady za necelý měsíc!) a občas si zahlasovat v podobné anketě, jakou je ta naše. Představujeme sedmičku vyvolených:
1980 – Iron Maiden
Kvalita pochopitelně vytříbená, v tomto případě jde ale hlavně o to, co album předznamenalo. Právě díky této desce mohly na dráhu heavy metalu nastoupit desítky dalších kapel, které pomohly celý žánr etablovat v celosvětovém měřítku. Svůj vrchol dle většiny Iron Maiden dosáhli sice až s příchodem Bruce Dickinsona, o tom, že Paul Di’Anno předvedl sakra povedený výkon, snad ale netřeba diskutovat.
1981 – Killers
Konec první éry Iron Maiden, v níž na místě zpěváka figuroval ještě Paul Di’Anno, nesl cejch alba „Killers“. Pro studiovou dvojku jsou příznačné o něco rychlejší, přímočařejší a tvrdší písně, které však nerezignují na – pro Iron Maiden tak příznačné – silné melodie a dravé riffy. V nabité diskografii let osmdesátých možná trochu přehlížené album, my však říkáme – neprávem, přátelé, neprávem!
1982 – Number of the Beast
Ok, superlativům se meze nekladou. Písně jako „The Number of the Beast“ „Run to the Hills“ nebo „Hallowed Be Thy Name“ jsou už dávno součástí metalového panteonu a v době svého vydání mocně ohýbaly singlové žebříčky napříč hudebními trhy. Speciální album, které neobsahuje ani minutu navíc. Ikonický pěvěcký výkon Bruce Dickinsona, rozmanité kompozice, jedno z nejlepších alb všech dob. Stačí?
1983 – Piece of Mind
Těžší úkol, než zopakovat obrovský úspěch „Number of the Beast“, si lze představit jenom těžko. A Iron Maiden to z prodejního hlediska nedokázali jenom proto, že v té době planeta padla ke kolenům jednoho nejmenovanému mladíka, který si užíval úspěchů alba „Thriller“. Jinak je ale „Piece of Mind“ dalším oslnivým kamínkem do mozaiky úspěchů, s nímž navíc do Iron Maiden přišel dnešní bubeník Nicko McBrain!
1984 – Powerslave
Budu si na vás dovolovat natolik, že si dovolím prohlásit, že nejlepším albem diskografie Iron Maiden je právě egyptský epos „Powerslave“. „Powerslave“ zachycuje sílu, fantazii a emoce kapely, která je na vrcholu své kariéry a předkládá 50 minut naprosto úžasného heavy metalu. Úderné rádiové singly zde fungují v harmonii s instrumentálně komplexními velikány, jejichž vrchol představuje třináctiminutová slast „Rime Of The Ancient Mariner“.
1986 – Somewhere In Time
Pro kapelu, která se během svých prvních pěti alb pouštěla do experimentů pouze sporadicky, šlo o velmi troufale znějící nahrávku. Už jenom kvůli tomu, že její přípravy probíhaly doslova globálně (od Baham přes Nizozemí až po New York) a během nahrávání byly muzikantům nápomocny vůbec poprvé kytarové syntetizátory. Výsledkem je, jak jinak, opět skvělý počin, na němž exceluje zejména kytarista Adrian Smith.
1988 – Seventh Son of a Seventh Son
Poslední výstřel osmdesátek představuje koncepční opus „Seventh Son of a Seventh Son“. Deska plná pokušení, hříchu a samotného ďábla, nesoucí se v atmosférickém oparu, jímž prostupují energická sóla a chytlavé riffy. Jedná se o typický koncepční majstrštyk, který nemusíte docenit na první poslech, ale pokud mu dáte čas a necháte jej růst, už vás nepustí. Jak začíná, tak také končí. Dokonale harmonický celek a zároveň stylové uzavření krásných osmdesátek z pohledu ikony našeho milovaného žánru.
Mantra:
Seven deadly sins. Seven ways to win. Seven holy paths to hell and your trip begins. Seven downward slopes. Seven bloodied hopes. Seven are your burning fires. Seven your desires.
Iron Maiden vystoupí 8.6. v Brně. Metalshop k této příležitosti nabízí trička, tílka i mikiny.