Anhrax, Megadeth, Slayer a Metallica na jednom pódiu u nás? Ještě před pár měsíci by vám za tuto myšlenku drtivá většina racionálně uvažujících lidí předplatila roční léčebnou kůru v Jedličkově ústavu. A hle, píše se červen roku 2010 a Milovice se otřásají pod náporem největší metalové sleziny, kterou kdy náš malý stát v srdci Evropy zažil. Bůh ochraňuj královnu, Bůh ochraňuj Sonisphere!
Hudební maratón v Milovicích
Ač by to odpovídalo mustru většiny fanouškovských reportů, nehodlám zde rozepisovat svůj denní program včetně toho, kolikrát jsem v průběhu dne navštívil toaletu a jak mě postupně rozladilo vše od kelímku piva za 39 Kč přes podivné čachry s line-upem v samotný den konání festivalu až po kulantně řečeno vidlácké chování některých návštěvníků. Raději šupem proběhnu k hodnocení toho nejdůležitějšího, tedy hudební prezentace jednotlivých seskupení, které se mi povedlo prohnat mými zraky v onen památný den. Sestava budiž následující – DevilDriver, Fear Factory, Stone Sour, Slayer a překvapivě Metallica. Staromilci a zarytí thrash metalisté prominou, každý holt celou Velkou čtyřku oběhnout nemohl. ;)
Dějství 1. – DevilDriver
Na koncertní set u nás stále popularnější metalcore formace DevilDriver jsem se těšil už jenom z toho důvodu, že jejich loňské (krátké, avšak energií na všechny strany prýskající) vystoupení v ostravské ČEZ Aréně stále považuji za jedno z nejpříjemnějších překvapení poslední doby. Sonisphere však jako by sebranku okolo charismatického Deze Fafary nezastihl v nejlepší formě – šlo o vcelku rutinně odehraný průřez diskografií kapely, který ani ve svých nejsilnějších momentech nedokázal přinutit větší část obecenstva k nějakému výraznějšímu pohybu, což je docela škoda – pokud je totiž v něčem opravdová koncertní síla DevilDriver, pak je to v šílenství, jež dokáží obvykle pod pódiem rozpoutat. Šílenství se bohužel nekonalo na pódiu ani pod ním, a tak to hoši zhruba po půlhodince přiospalé snahy zabalili.
Dějství 2. – Fear Factory
To reinkarnované legendy industriálního metalu z Fear Factory sklidily na menším pódiu mnohem větší ovace. Aby také ne, jejich mohutná riffáž přímo vybízí k pořádnému kotli, jehož se od výborně reagujícího obecenstva obzvlášť v pozdějších částech svého setu nabažili dosytosti. Fear Factory se tak dal odpustit trochu utopený zvuk frontmana Burtona C. Bella, jehož vokální projev byl během prvních několika písní přehlušen salvou kytaristy Dina Cazarese a jeho kolegy za bicí soupravou Gene Hoglana, i poněkud zvláštně sestavený setlist (absence hitovky „Edgecrusher“, úplné vynechání výborné desky „Archetype“). Troufám si tvrdit, že polovině lidí pod pódiem bylo stejně úplně jedno, na co že to zrovna pohazují hlavou – Fear Factory jednoduše dokázali vtáhnout, a o to jde především. Vrcholem setu byly samozřejme osvědčené fláky jako „Shock“ nebo „Replica“, i nová tvorba, zastoupená písněmi „Mechanize“ a „Powershifter“, tedy tím nejsilnějším, co poslední řadovka „Mechanize“ nabízí, však prokázala svůj nezpochybnitelný koncertní potenciál.
Dějství 3. – Stone Sour
Fear Factory slušně rozpumpovali druhou stage, to nejlepší ale teprve mělo přijít. Stone Sour jsou u nás pohříchu přehlíženým spolkem, který je většinou posluchačů považován za „ten vedlejšák zpěváka a kytaristy Slipknot„. Kdepak, Stone Sour svou přímočarou a pompézní jízdou předvedli, že je tato nálepka jedním velkým klišé a před na slovo poslouchajícím davem přihlížejících předvedli rozhodně nejenergičtěji působící koncert celého festivalu Sonisphere (pochopitelně z kapel, které jsem měl možnost vidět). Samostatnou kapitolou je pak performance zpěváka a motorové myši Coreyho Taylora, jehož vtipná interakce s obecenstvem, vybízení k potrhlým, ale, vzhledem k až uniformovaně působící vážnosti ostatních kapel, osvěžujícím dojmem působícím tanečkům a vůbec celkový předvedený výkon z něj učinily jednoznačného vítěze ceny showman festu. Těžko vypíchnout jednoznačný moment vystoupení, vzpomínkový „Bother“ (události okolo zesnulého baskytaristy Slipknot snad netřeba připomínat) a dokonalý oplodňovák „Through Glass“ mají ale na piedestalu toho nejlepšího z koncertu Stone Sour své místo zaručené. Bude zajímavé sledovat, jakým směrem se kariéra Stone Sour vydá v nejbližších letech. Našlápnuto totiž mají královsky!
Dějství 4. – Slayer
Po menší přestávce na občerstvení a vyprázdnění obsahu močového měchýře (ehm, o tom jsem vlastně psát nechtěl) přicházím právě včas, abych stihl první tóny otvíráku „World Painted Blood“, jež na hlavní pódium uvozuje to nejthrashovější, co soupiska Sonispheru nabízí – otevřte pit, svou rychlo palbu rozjíždí slovutní Slayer! Z názoru svých přátel na festivalu jsem došel k jednoznačnému názoru, že hudba těchto pardálů rozhodně není pro každého. Zatímco jedni se zběsilého riffování dvojice Kerry King / Jeff Hanneman, mistrovského počínání praotce dvojkopáku Dave Lombarda a nepřeslechnutelného ječáku, jímž vládne Tom Araya, nemohou nabažit, ostatním při poslechu prvního psycho kytarového sóla stávají vlasy hrůzou na hlavě. Ano, Slayer nepatří zrovna mezi kapely, jež by svou tvorbu vystavěly na přehnané sofistikovanosti. V podstatě si jedou už několik desetiletí to samé a své skladby komponují dle neměnného původního archetypu, ale to všechno může vzít čert – když se čtyřka z Kalifornie vypraví na pódium, jdou všechny servítky stranou a rozjede se skutečné peklo! Úvod koncertu v Milovicích ještě žádnou mimořádnou salvu nesliboval (tvořily jej novější skladby, které očividně v riflovině všeho druhu oděné starší posluchačstvo naprosto minuly), se západem slunce a příchodem osvědčených zářezů „Angel of Death“ a „Raining Blood“ z legendární desky „Reign in Blood“ však koncert dostal zcela jiný rozměr, muzikanti jako by pochopili, na co nejlépe české obecenstvo slyší a z publika se začínaly ozývat první popěvky. Slayer během koncertu neoplývali přehnanou akčností, do Milovic však napumpovali dostatek osvědčené kvality (marná sláva, „Reign in Blood“ bude táhnout vždy), aby jejich set opouštěla většina pozorovatelů s naprostou spokojeností.
Dějství 5. – Metallica
Tedy opouštěla, po Slayer už bylo na úprk příliš pozdě. Na řadu přišel krutý boj, boj o co nejlepší výchozí pozici k řádnému vychutnání hlavního taháku večera. Osobně mě fascinoval akční rádius některých jedinců, kteří si mezi natlačeným lidem pochodovali, jako by se nic nedělo, ale to už k podobným masovým akcím asi patří. Postávání před pódiem by nebylo nic nesnesitelného, jen kdyby netrvalo o 20 minut déle, než se původně předpokládalo. Chápu, že Metallica chtěla ukázat, kdo tomu 19.6. v Milovicích šéfuje, mohla si však zvolit poněkud šťastnější způsob, jakým svůj status legendy všech legend prezentovat. Ve 23:20 konečně úmorná přešlapovačka na místě končí a za zvuku notoricky provařeného (ale stále velmi sugestivně působícího) intra „The Ectasy of Gold“ a následující vypalovačky „Creeping Death“ konečně na pódium nastupuje spolek, kvůli kterému do Milovic vyrazila naprostá většina návštěvníků. Metallica rozjela svou show ve velkém stylu, k čemuž rozhodně nemalou měrou napomohl také vynikajicí, byť trochu utlumeně působící, zvuk.
Následovaly osvědčené hitovky, starší vály (příjemně překvapily na tak často zařazované „Disposable Heroes“ či „Motorbreath“) i novější tvorba, jež ale, snad až na vynikající singl „Cyanide“, stejně jako v případě Slayer příliš okolo stojící lid neoslovila. S přibývající stopáží ale jako by vystoupení pomalu ztrácelo své grády a také obecenstvo mi připadalo poněkud unavené, čemuž se popravdě po celodenním koncertním a pivním maratónu není co divit. Ne snad, že by vystoupení bylo špatné, to vůbec ne – nevybočovalo však nijak z toho, co jsem před jeho začátkem čekal. Velkoplošná obrazovka, ohňostroje, rozumné proslovy Jamese Hetfielda k fanouškům (ani jedno fuck, neslýchané) – krásné pozlátko, obsahově však Metallica nic mimořádného nepředvedla. Nemůžu také nezmínit překvapivě poněkud nejistého kytaristu Kirka Hammetta, produkcí festivalu naprosto přehlíženého Roberta Trujilla (na velkoplošné obrazovce zhruba jedenkrát za song) a samozřejmě také Larse Ulricha, který… který z klávesnic pisatelů dostává sodu pravidelně, takže jej tentokrát vynechám, ať má jednou taky pokoj. Jedinou jistotou tak zůstal precizní James Hetfield, jemuž za předvedený výkon nelze vytknout zhola nic a z jeho přístupu k fanouškům by si lecjaký začínající tlučhuba mohl vzít příklad. Celkově tak Metallica vystřihla solidní set, který měl na druhou stranu do spektáklu a senzace hodně daleko.
Najde se konkurent?
Sonisphere Festival měl určitě své mouchy, celkově však šlo o mimořádnou akci, jež nakopla letní festivalovou sezónu u nás v monstrózním stylu. Uvidíme, který z českých festivalů zvedne vhozenou rukavici jako první… jestli se tedy vůbec nějaký takový troufalec najde. Metalshop bude u toho! ;)
Za fotky zaslouží poděkování fotograf Petr Klapper, hudební server Musicserver.cz